Loňská pátrací podzimní akce, s cílem vystopovat největšího kopytníka z čeledi jelenovitých, měla být pohodová záležitost, ale jak už to v divočině chodí, bez trošky štěstí to může být taky pěkné fiasko. Velký duch při nás naštěstí stál alespoň jedno zamračené ráno na území Biebrzanského národního parku v Polsku.
Všechno se zdálo být připraveno dokonale. Naložil jsem Kamila s Ondrou do Stříbrňáka a hurá do "Polskej", protože u nás je těch losů přece jen trochu málo. Za to, když se zeptáte poláka, kde tady mají vlky nebo zubry, odpoví vám "všendže". Stejnou odpověď jsme pochopitelně dostali i po příjezdu do chatky na ubikaci v srdci Biebrzanského parku, protože tam jich prý mají nejvíc. Navíc právě probíhala nejen říje losů, ale též říje jelení, takže to měla být tutovka.
K nalezení losa jsme měli téměř čtyři dny a dočkali se předposlední ráno. Obří býk se předvedl v doprovodu sličné losice a náramně se k tomu vyzdobil. Byl to sice mladík s menším parožím, ale svými parametry si ihned získal zasloužený respekt. Sledovali jsme ho dobré dvě hodiny. Pomalu jsme se snažili lehce přiblížit, než nám losík i s milenkou nenávratně zmizel v nekonečném moři rákosí v povodí řeky Biebrzy.
Krajina je to zajímavá, ale kopečky mi přece jen trochu chyběly. Na losa se chodí za tmy a člověk brzo zjistí, že v této rovinaté oblasti (výjimečně suché, normálně bychom si uživali rozsáhlých mokřadů) je ideální pozorovat východy a západy slunce, nebo prostě jen sledovat putování obrovského Měsíce po noční obloze. A jelikož zrovna na podzim je v rákosinách vyhlášené zimoviště jeřábů popelavých, lze si užívat od rána do večera jejich uřvaných startů, letů a přistání v hejnech čítajících stovky jedinců. Samozřejmě nejlépe před zapadajícím sluncem.
Obrovský měsíc vychází nad lesy v Biebrzanském parku.
Na losa čekáme vždy až do setmění. O zábavu se nám starají obrovské řvoucí hejna jeřábů popelavých přilétající do rákosí, aby tam strávili noc.
Jedno ráno se nám při svítání na vteřinu zjeví losice s mládežníkem. Během okamžiku mizí v buši.
Pokračujeme tedy v pozorování troubících jeřábů.
Bělonohý přízrak zhmotněný v šeru
Losa amerického nebo losa aljašského již známe dobře. S Kamilem jsme navštívili párkrát Kanadu i Aljašku a během krátkého tamního léta je téměř jisté, že na losíky narazíte. Taky jsou tam všude. Jenže to má háček, jako u většiny savců. Obří samci jsou klasicky zašití v tajze, neboť nemusí celý den kmitat kolem mláďat, tak s největší pravděpodobností spatříte losici s mládětem. I ta se ovšem svými impozantními rozměry postará o nezapomenutelný zážitek. Ale samec, to je prostě obr vyzdobený mohutnými parohy a obrovitou šijí doplněnou lalokem ve spodní části, pyšnící se hmotností až 750 kg a výškou až 2,5 m v kohoutku!. Paroží losa připomíná lopaty, může vážit až 60 kg a dosáhnout rozpětí 2,5 m! Pochopitelně právě proto, bylo hlavním cílem výpravy, najít losí monstrum.
Los je velký pohodář, nikam nespěchá a jeho největší fintou, je prostě "zkamenět". Vydrží bez hnutí několik hodin a se svým černohnědým chlupatým "maskáčem" je v lese téměř neviditelný. V rákosinách, na velkých odkrytých plochách, by to mohlo být na pozorování možná fajn, jenže to nesmí mít zrovna stonky rákosin třímetrovou výšku. Tam se losík bezpečně zašije. Stejně jako v lesním porostu, tak i v rákosí se los pohybuje absolutně neslyšně. Umí se ovšem překvapivě rozhýbat i na 50 km v hodině.
Podobně jako zubři (ti to ovšem dělají v různě početných stádech), se při leknutí vydá na zběsilý úprk, přičemž likviduje vše, co mu stojí v cestě. Trvá to jen chvíli a los na nové pozici znovu "zkamení", pak čeká, jestli už je vše ok. Už jsem to zažil a především v noci je to velmi intenzivní zážitek. Párkrát nám s Jirkou, při cestě kánoí po Snake River, převedl tohle ohlušující představení losí obr pár metrů od stanu. Mysleli jsme, že přichází satan a pak ve tmě, s čelovkami na hlavách, s údivem koukali na dokonalý kaňon, jenž po nočním sprintu v lese vybagroval.
Po dvou dnech nám bylo jasné, že to nebude taková pohodička, jako při pozorování zubrů v Bielověži. Třetí ráno se konečně losí býček zjevil ze tmy. Jako na potvoru, to jediné ráno bylo šero a poprchávalo. Navíc byl chlapák daleko. Zvolili jsme osvědčený pomalý způsob přibližování, aby si nás mohl losík i s přítelkyní pěkně prohlédnout. Svůj boj o samici nejspíš vyhrál a nyní se spolu pohybovali rákosím, jako pomaloučký vláček. Nakonec z toho bylo i pár dokumentárních fotek, malá památka na tohle jedinečné setkání. Každopádně to tam budeme muset zajet co nejdřív "opravit" :-).
Poslední den, zamračené ráno, přeháňky a znovu začínáme hledat losa v nekonečném kraji rákosin a trav.
Je to tady, losí býk se nám ukáže před hradbou rákosí a nezbývá, než se velmi obezřetně přiblížit, aby nám nezaplul do nekonečna.
Hra na schovku pokračuje. Los si drží odstup.
Před mladou losicí si parádně vyzdobil paroží. Ta ho následuje na každém kroku a čeká na znamení, aby nám společně zamávali na rozloučenou.
Občas na nás koukne a pořád je v pohodě, tak užíváme jeho majestát dokud můžeme.
Los evropský (Alces alces) je největší zástupce čeledi jelenovitých.
Los evropský (Alces alces) v plné kráse. Současně probíhala i jelení říje, ale na paroháče jsme štěstí neměli, i když se troubení jelenů ozývalo všude kolem. Losi mají v říji velice odlišný projev, je to takové vzdychání, někdy jako plačící dítě, někdy jako slečna v tom nejlepším :-).
Jeho veličenstvo odchází a my děkujeme za skvělé setkání!
Text: Havroš, Foto: Havroš a Kamil