Stříbrňákem putovat po Skandinávii, to byl výlet vymyšlený doslova na poslední chvíli, když jsem ukecal doktory, aby mi dali alespoň na 14 dní pokoj. Napakoval jsem lékárničku oblbováky a upaloval s Indiánkou směr divočina! Plán zněl jasně, pořád nahoru na sever!
Samozřejmě, když už jsme tam jeli, chtěli jsme z výletu vyždímat maximum. Cílem cesty byl narodní park Dovrefjell v Norsku se svým pokladem v podobě živých pravěkých pižmoňů. Kdybychom nedojeli, chtěli jsme alespoň do Švédska, jelikož tam mají hned zkraje husté lesy plné majestátních losů. A kdyby bylo opravdu nejhůř, naplánovali jsme po průjezdu Německem návštěvu Kodaně. V místní královské oboře touto dobou totiž probíhá každoroční jelení říje.
Skandinávii tvoří tři království s rozmanitou geografií plnou úžasné přírody. Je také domovem našich tří zvířátek zvolených k pozorování. Trojice slavných kopytníků převážně povahy klidné a svými rozměry dobře viditelní na velkou vzdálenost, jenž by v daných lokalitách mohli být (vzhledem k mému zdravotnímu stavu) bez větší námahy k zastižení. A nakonec to opravdu klaplo a Velký duch divočiny nám je ukázal všechny tři pěkně zblízka. Někdy až moc :-).
Hned při prvním táboření u Labe "nedaleko" německého Hamburku, nás brzy ráno budí mocným křikem rodinka jeřábů popelavých.
Příjezd do Norska. Přituhuje. První noc táboříme se Stříbrňákem kdesi u jezera. Do Dovrefjellu zbývá ještě pár stovek kilometrů průměrnou rychlostí 60 km/h.
Také Stříbrňáka nutno pochválit. Ačkoliv byl z celé Skandinávie jasně nejstarším autem v provozu, opět nezklamal a fungoval zcela bezchybně. Byl ohromně nadšený, že je zase na větším výletě, a tak jsem se ani nedivil, když mi po 14 dnech přišla z Německa pokuta za překročení rychlosti. Jsem zvědav, kolik obálek ještě připlave ze Skandinávie.
Nažhavení jeleni mezi běhavými Dány
První noc na cestě stavíme stan u německého Labe. Po přejezdu trajektem do Dánska táboříme v netradičním kempu v bývalé vojenské pevnosti na pláži Kodaně. Koupáme se v moři a slunce pere. Je asi 27 stupňů nad nulou a parádní babí léto. Po dvou dnech si jedem orazit na další noci do středověkého loveckého hotýlku hned vedle kýžené obory Dyrehave. Odsud vyráží panstvo na královské hony.
Přes víkend, když je jasno, začnou v podvečer najíždět do obory desítky Dánů z širého okolí, aby především u loveckého zámečku sledovali západ slunce. Taky to vypadá, že se tam sjíždějí "milenci" všech věkových kategorií. Když jsme za tmy odjížděli, bylo jinak přes den prázdné parkoviště plné na max. Nejspíš ta podzimní říje probíhá i u obyvatel Dánska.
Obora je stále otevřená. Je sice protkaná cestami, ale poskytující vysoké zvěři dostatek prostoru. Parkem se prohání desítky běžců (především štíhlých Dánek). V Dánsku běhají všichni a všude. Je tam snad nejvíc běžců na světě a obézního člověka abys pohledal. A pak cyklistů. Kodaň je toho zářným přikladem. Každopádně jelenům to vůbec nevadí. Předvádí se na plné pecky téměř jako v divočině. Otázkou zůstává, jestli vůbec někde v Dánsku můžeme takové krasavce spatřit i ve volné přírodě. Jeleny jsou totiž v Dánsku proslavené spíše rozsáhlé farmy na jelení maso.
Ráno ještě za tmy (teplota 3-5 stupňů nad nulou) vyrážím do obory na úžasné svítání a jeleni se předvádějí na velké louce nedaleko pláže. Je to zvláštní, ale úchvatná podívaná. Jelení troubení se ozývá 24 hodin celou oborou. I když je venku přes 20 stupňů tepla! Samci snad vůbec neodpočívají a nahání laně bez přestání. Jen souboje jsou u královských jelenů velmi vzácné, nejspíš protože se navzájem znají.
Jeleni prohání laně 24 hodin denně. Rovněž troubení zní bez přestání celou královskou oborou.
Královská obora založená v roce 1669 (rozloha 11 km²) správně nazývaná Jaegersborg leží severně od centra u pobřeží a je významnou atrakcí dánské metropole. Celé území je porostlé především duby starými více než 200 let. Žije v ní přibližně 300 jelenů, 1 700 daňků a 100 jelenů sika. V parku se nachází i rozsáhlé louky a uprostřed lovecký zámeček Hermitage. Obora slouží pro chov jelenů, pro své hosty ho však využívá i královská rodina. Ročně je zde uloveno přibližně 700 kusů zvěře. Kvalitní "divočina" (jelení maso) se úspěšně prodává do celého světa, stejně jako chovní jeleni.
Občas se říjným jelenům připlete do cesty nějaký turista se psem. Pak mají plné ruce práce uhlídat mazlíčka, aby se nesvezl v paroží jako slavný Smolíček. Ale jinak si zvěř od lidí na rozsáhlých pastvinách drží odstup a překvapivě to pěkných pár stovek let funguje.
Raritou jsou bílé mutace jelenů a daňků. Právě o tyto kusy je největší zájem. Parkem projíždějí na kolech strážci, kteří občas usměrňují fotografy zpět na cesty a na zádech se jim houpou kulovnice s tlumiči. U nás neslýchaná věc. Tlumič se zde běžně používá a stejně je tomu i na hojných farmách pro chov jelení zvěře po celém Dánsku. Je to praktická věc, protože nedochází k rušení a stresování zvěře.
V rovinách Dánska se tedy královskou oborou důstojně prochází jeleni s největším parožím Evropy, jenž samci každý rok na konci zimy shazují, aby jim narostlo nové, větší, neuvěřitelnou rychlostí 2,5 cm za den. Na začátků říje tak má jelen opět fungl nové, vyleštěné a nabroušené parohy připravené na souboje o harém plný laní.
Jednoho losího býčka jsme málem u cesty přejeli. Ve Švédsku je to na lesních silnicích běžná věc a je třeba se mít za volantem na pozoru.
Losi na silnicích Švédska
Švédsko se může pro změnu pochlubit obrovskou populací losů v počtu až 350 000 kusů. Populace losú je stabilní i při odlovení 90 000 kusů ročně. Hluboké lesy a tisíce jezer jsou pro ně ideálním prostředím. Na odlehlých silnicích šněrujících hluboké hvozdy sice moc dopravních značek "pozor los" není (na rozdíl od hlavních cest), ale zato losů je tam hustě. Proto jsou ve Skandinávii místní "volva" vybavena přídavnými světlomety pro temné zimy a včasné spatření zvěře. Srážka se 700 kg vážícím býkem bývá fatální. Pod koly automobilů zahyne během roku na 5 000 švédských losů.
Podobně jako na Aljašce či Yukonu křižují monstrózní losi silnice hlavně za soumraku a v noci. I nám při večerním dojezdu do kempu vstoupil do cesty nejeden losí krasavec. Zažili jsme tedy další "losí" setkání podobně jako u polské Biebrzy, nebo napřiklad při sjezdu řeky Teslin.
Za pižmoněm rovnou do zimy
Sotva přejedeme hranice do Norska, můžeme se rozloučit se sluníčkem. V úžasném parku Jotunheimen (jen projíždíme) začíná déšť houstnout. Odpoledne 20. září dorazíme do cíle v národním parku Dovrefjell. Stan necháváme definitivně v kufru a objednáváme na týden srubovou chatičku. Venku hustě sněží a teplota se blíží k nule. Kraťoučký podzim (jako všude na severu) je nenávratně pryč. Jsme z toho nadšeni, neboť vidět zasněžené hory a pižmoně ve sněhu, "hmm" to je pořádná třešeň na dortu! A prvního chlupáče vidíme ještě večer nedaleko silnice přímo z auta. O další setkání pak není nouze. Více o pravěkých pižmoních píšu ve článku "Pižmoň severní: doba ledová".
Po příjezdu do Dovrefjellu jsme stan nechali definitivně v autě a během celého týdne v Norsku jsme si moc rádi pronajali pohodlný srubíček v liduprázdném kempu.
Hned první den se nám krasavec předvedl v chumelenici, tak jak se to na pamětníka doby ledové sluší!
Výstup na norskou Sněžku
Jelikož předpověď počasí slibovala jen regulérní zimu, zataženo a sněžení, vyhlédli jsme si jediný den, kdy mělo být "azuro", na výšlap do hor. Lákala nás nejvyšší hora celého parku Dovrefjell obávaná Snøhetta (2 286 m). I když to není daleko ani vysoko, tak severní větry ostré jako břitva a chumelenice málokdy dovolí turistům bezpečný výstup.
Nahoru jsme si pomohli autobusem asi o 15 km k horské chatě Snøheim (1 450 m). Odtud zbývalo na vrchol "pouhých" 6 km, jenže velmi těžkým terénem po zasněžených kamenech, kde hrozilo na každém kroku zlomení nohy v zaváté díře mezi šutry. Pro nemocného pod práškama docela záhul. Nakonec chybělo k vrcholu pár metrů, ale musel jsem to otočit, aby nám neujel poslední bus zpět. Stačilo to ale bohatě na luxusní pohled z výšky nad mraky a okouzlení nekonečnou rozlohou zasněženého Dovrefjellu. Tady najít pižmoně by byla nádhera, ale zdržují se ještě dole, dokud není pastva zmrzlá a zasněžená. Viděli jsme i bělokury a stopy polárních lišek či rosomáka.
Po pár kilometrech se začíná terén zvedat a zaváté díry mezi kameny "smrdí" zlomenou nohou.
Medvědice alpská, úžasná rostlinka v alpinské tundře parku Dovrefjell. Setkat se s ní můžete v podobných podmínkách na celém světě. V Evropě nejblíž v Alpách, nebo Belianských Tatrách.
Báječné rozhledy pod vrcholem nejvyšší hory Dovrefjellu. Již nad mraky ve výšce 2 280 m.
Hlavní chloubou parku o rozloze 4 366 km² je kromě pižmoňů jiný krasavec. Sob polární. Jedná se o poslední stádo pravých divokých sobů v celé Skandinávii. Jsou velmi plaší a drží se daleko od lidí. Byli na pokraji vyhubení a člověka (na rozdíl od polodomestikovaných sobů např. ve Finsku a Laponsku) mají spojeného pouze se smrtí. Na soby jsme štěstí tedy neměli.
I tak byl čundr do Skandinávie neskutečným zážitkem a určitě jsme tam nebyli naposled. Jako pohodový výlet autem vřele doporučuji (pokud nespěcháte a obětujete 6 dní na cestu).
Před výstupem na vrchol je potřeba sundat pár vrstev oblečení.
Jednou se nám podařilo překvapit bělokura horského. Objevit ho v tundře na kamenech je téměř nemožné, pokud nazačne "kdákat" při vyrušení. Je úžasné sledovat jeho perfektně načasovaný "maskáč". Dokud krajina nezapadá sněhem, nechává si dostatek tmavého peří, aby dokonale splynul s kameny v krajině. Teprve až tundru pokryje souvislá sněhová pokrývka, vymění zbylé peří za bílé.
Na norskou Sněžku to vypadá, že je to, co by kamenem dohodil (Snøhetta 2 286 m). Jako v horách vždy poněkud zkreslená představa, i když je to na vrchol asi jen necelých 7 km. Navíc je ten nejhorší terén, protože není ani sucho ani souvislá sněhová pokrývka. Šlapat po nebezpečných dírách mezi kameny, jenž jsou zaváté sněhem, je velmi vysilující. Ale zase počasí je parádní, což je tady málokdy.
Jeden ptáček nás provázel tundrou i v té největší chumelenici a fujavici. Známe ho již z jiných výletu do hor. Tahle samička bělořita šedého si dává s odletem do Afriky pěkně na čas. Zdá se, že ji přicházející mráz vůbec nevadí. Drobného ohroženého ptáčka lze spatřit vzácně i u nás.
Sezóna skončila a horský hotel Snoheim působí poněkud strašidelně. Pokud by na to "bylo", bylo by velmi příjemné zvolit tohle místo jako centrálu pro pozorování zvěře v zimě. Z Hjerkinu jezdí několikrát denně autobus až k hotelu. Kdysi bylo možné přijet vlastním autem za poplatek, ale to už neplatí. Na prvním místě je nyní klid pro poslední divoká stáda sobů polárních.
Text: Havroš, Foto: Havroš & Indiánka
